4 příběhy lékařů a zdravotníků, kteří vyjíždějí na zahraniční mise - vojenské i humanitární

Francouzská armáda oficiálně poděkovala českým lékařům v afghánském Lógaru, kteří zachránili těžce zraněné Francouze po útoku atentátníka. Když je potřeba zasáhnout, sbalí si Lékaři bez hranic batoh a vyrážejí za pacienty po celém světě - jeden z nich je nyní nominovaný na cenu český Lékař roku.

Michal N., vojenský zdravotník v afghánském Lógaru

Měl amputované obě dolní končetiny, částečně pravou ruku, roztržený svěrač, zlomenou pánev, ale byl při vědomí a komunikoval.

Seděl ve vozidle jedoucím ze spojenecké základny a najednou ucítil výbuch ve vzdálenosti jen několika desítek metrů. Rotný Martin N., který působí jako vojenský zdravotník v afghánském Lógaru, vyhlédl ven a uviděl těžce zraněného amerického vojáka, jak se válí v prachu a vlastní krvi. Šlápl totiž na nástražné výbušné zařízení obsahující deset kilogramů podomácku vyrobené výbušniny. To obvykle znamená okamžitou smrt.

"Viděl jsem díru, planinu a člověka v cárech maskáčů v příkopu necelých sedm metrů od místa výbuchu. Doběhl jsem k němu, vytáhl jsem ho na silnici, protože jsem ho nechtěl ošetřovat v nebezpečném prostoru," popisuje muž, jehož celé jméno armáda tají jako u všech vojáků v zahraničních misích. "Tlakem výbuchu přišel o veškerou svoji balistickou ochranu, měl amputované obě nohy, částečně pravou ruku, roztržený svěrač, zlomenou pánev, ale byl při vědomí a komunikoval. Okamžitě jsem škrtidly začal zastavovat masivní krvácení," popisuje.

Ve spolupráci s dalšími českými kolegy CLS (Combat Life Saver, poskytování první pomoci v boji) se mu podařilo zraněného vojáka stabilizovat, aby byl schopen přesunu do polní nemocnice. O 14 minut později už jej vyzvedl vrtulník. Těžce zraněný voják nakonec díky zásahu českých zdravotníků přežil. "Od svých amerických kolegů jsem se později dozvěděl, že ruku mu museli amputovat v nemocnici v Baghramu a následující den jej převezli na základnu do Německa," vzpomíná Michal N.

Přitom ještě před pár lety byl řadovým členem 102. průzkumnému praporu v Prostějově. Po dvou letech služby absolvoval před výjezdem do své první zahraniční mise v afghánském Lógaru v roce 2007 kurz CLS v Hradci Králové. Do té doby měl minimální zkušenosti s poskytováním první pomoci. Na roční misi v Afghánistánu se definitivně rozhodl pro bojovou medicínu. Po návratu domů odjel do Spojených států, kde během půldruhého roku absolvoval sérii zdravotnických kurzů. "Cílem výcviku bylo naučit se udržet zraněného při životě až po dobu dvaasedmdesáti hodin v polních podmínkách mimo civilizaci bez možnosti evakuace," popisuje rotný.

Nyní je Michal N. jediným českým vojenským medikem, který prošel i prestižním výcvikem Special Forces Medical Sergeant Course. Z šestasedmdesáti studentů tohoto výcviku navíc patřil spolu se dvěma americkými kolegy mezi ty, kteří jako jediní zdravotnické kurzy dokončili, aniž by museli opakovat jedinou zkoušku.

Jan Trachta, chirurg, Lékaři bez hranic

Sedmiletá holčička krvácela do hlavy a já jsem věděl, že ji nemůžu operovat. Neměli jsme tam žádný dýchací přístroj.

Vešel do své oblíbené kavárny Mlejn a nevěděl, s kým se jít pozdravit dřív. Ještě před týdnem totiž pětatřicetiletý Jan Trachta operoval s Lékaři bez hranic na Pobřeží slonoviny, a dnes už sedí v letadle a míří do dětské nemocnice v Oxfordu, kde chce zůstat dva roky. Na své klinice v Motole loni slíbil, že se toho ve světě naučí co nejvíc a pak se zase vrátí.

HN: Jaké to je, lítat mezi africkou a evropskou nemocnicí a doma si přitom stihnout jen přebalit batoh?

Mám to tak už delší dobu a vyhovuje mi to, ale s návraty mám občas problém. Po té velké zátěži v terénu přichází pocit odcizení, což trvá asi dva týdny. Pak už funguji zase normálně. A podobné to je i naopak. Když jsem vyjel poprvé ze špičkově vybaveného Motola do hor v Kongu, kde byla rozpadlá nefunkční nemocnice bez elektřiny a vody, nesl jsem to těžko. Chodily tam stovky pacientů denně a v noci mi přiváželi polomrtvé ženy po porodu, kterým se v pánvi zaseklo dítě. Musel jsem je operovat s čelovkou nebo při petrolejové lampě. Tehdy jsem se vážně těšil domů.

HN: Od té doby jste ale byl na dalších šesti výjezdech. Zvykl jste si už na ten stres i na podmínky, v nichž je ke smrti vždycky blíž než v Evropě?

Musel jsem se trochu zatvrdit, abych to vydržel, ale občas mě to stejně dostane. Třeba teď jsem na Pobřeží slonoviny viděl sedmiletou holčičku, která spadla z motorky a krvácela do hlavy. Nemohl jsem pro ni ale nic udělat. Neměl jsem dýchací přístroj, takže nešlo operovat. Tak jsem to akorát oznámil rodičům a bylo mi z toho do breku.

HN: Jak se s tím srovnáváte, když víte, že v Motole byste ji mohl operovat bez problémů?

Takhle to nejde brát, to je nesmysl. Pohybovat se v africké nemocnici a zůstat v hlavě Evropanem je sebevražedné. Jestliže se rychle nepřehodíte do režimu, kde neexistuje nic jako krevní banka a kde sestry nechávají umírat pacienty, protože nejsou dobře vyškolené, vytvoříte jedině napětí a vyhoříte za tři týdny. Musíte to brát tak, jak to je, a zlepšovat to málo, co zlepšit jde.

HN: Teď odjíždíte do dětské nemocnice v Oxfordu. Který z těch těžko srovnatelných světů je vám bližší?

Těžko říct. Baví mě oboje. Každá medicína je potřeba a je jedno, kde ji děláte. Třeba v Motole jsem zažíval stejně napínavé momenty jako v Africe. To je prostě taková práce. Na misích se ale posunete rychle dopředu. Operoval jsem případy, které by u nás dělali jen ti nejzkušenější chirurgové. Třeba průstřely hrudníku nebo břicha.

Pavel Kupka, primář emergency oddělení v ÚVN Praha

Nejhorší je, když vám přivezou vojáky, kteří najeli v autě na minu. Ti velmi často dorazili už na konci života nebo mrtví.

Nemají zbraně, přesto se bez nich války neobejdou - vojenští lékaři. "Jsou to tak trochu dobrodruzi," přiznává primář Emergency oddělení Ústřední vojenské nemocnice v Praze, který sám působil jako chirurg v britské polní nemocnici v Iráku. "Na druhou stranu však armáda nabízí jistotu zaměstnání," říká dvaačtyřicetiletý lékař.

HN: Jaký typ lidí vojenské lékařství láká?

Vojenský lékař je atraktivní zaměstnání, už jen tím, že jich je jen několik stovek. Samozřejmě někoho láká možnost vyjet do zahraničních misí, což přináší obrovské životní a profesní zkušenosti. Naučíte se tam jednat s lidmi, jazyk, poznáte, jak lidé reagují v kritických situacích. Po medicínské stránce zase vidíte, jak se některé věci dělají jinde. Armáda však také stále ještě nabízí určitou jistotu - vlastně už během školy jsou studenti částečně finančně zajištění, protože pobírají plat a armáda jim platí ubytování, stravu i knížky.

HN: Jaké mají čeští vojenští lékaři ve světě renomé?

Z vlastní zkušenosti vím, že když přijdou do britské nebo francouzské polní nemocnice, je tam cítit určitý despekt. Přijeli kluci z východu, tak se ukažte, co dokážete. Pak to opadne, protože zjistí, že na medicínské i materiální úrovni jsme na tom velmi dobře. Obecně je zdravotnická služba české armády na velmi vysoké úrovni.

HN: Co vás motivovalo k tomu, abyste jel na misi do britské polní nemocnice v Iráku?

To není ani moc o přihlášení. Vzhledem k tomu, že jsme vojáci, tak v zásadě posloucháme rozkazy. Každopádně vás nejdřív kontaktuje člověk, který má onu misi na starosti a zeptá se, jestli byste chtěl jet. Pokud bych odmítl, tak si seženou někoho jiného. Jenže těch rotací tam bylo hodně a chirurgů zase není tolik, takže je tam snaha, abychom se všichni prostřídali. Vzhledem k tomu, že jsem tam ještě nebyl, tak jsem se rozhodl, že pojedu nasbírat zkušenosti. Navíc nebyl problém ani v rodině. Manželka je staniční sestra operačních sálů polní nemocnice a sama se do mise chystá už počtvrté.

HN: Jak vypadá běžná práce v polní vojenské nemocnici?

V zásadě je ta rutina podobná jako v normální nemocnici. Samozřejmě hraje roli, jestli jste na čistě vojenské misi nebo na humanitární, kdy léčíte i civilisty. Trochu je to podobné jako v seriálu MASH, jen už se nepoužívají stany, ale propojené kontejnery. Francouzi mají dokonce v Kábulu tzv. kamennou nemocnici. takovém případě máte opravdu pocit, že jste v normální nemocnici.

 HN: To musí být velký nápor na psychiku. Využívají lékaři pomoci psychologa?

Paradoxně ani ne. I v civilním sektoru, když děláte ve větší nemocnici, kde se přijímají akutní případy jako autonehody, vidíte podobné věci. Samozřejmě spektrum zranění je ve válce jiné, ale stres je v obou případech podobný. Jen se musíte ve válce spolehnout více na sebe a zvládnout to s omezenějšími prostředky.


Ondřej Šimetka, šéf porodnické kliniky, Lékaři bez hranic

 Ve Východním Timoru to byl rychlokurz komplikací. To, co tady vidíte za deset let, tam máte před sebou během půl roku.

Pro Ondřeje Šimetku to byl nejdřív trochu šok. Měl čerstvě po atestaci a už dostal na starost půl milionu žen ve Východním Timoru, kam vyjel s Lékaři bez hranic. Byl totiž jediný gynekolog a porodník široko daleko.

Pod ruce se mu tak velmi rychle dostaly daleko složitější případy než mnohým jeho zkušenějším kolegům v Česku. Velmi přesvědčivá je v tomto ohledu statistika: zatímco v Evropě umírá na sto tisíc porodů deset nebo patnáct žen, tak v Timoru nebo na Srí Lance jich je podle statistik osm set. "Byl to takový rychlokurz komplikací. To, co tady vidíte za deset let, tam máte před sebou během půl roku," vzpomíná Ondřej Šimetka, který na mise vyjížděl také díky tomu, že mu jeho Fakultní nemocnice v Ostravě vycházela vstříc a na potřebnou dobu ho vždy uvolnila.

Nyní, ve svých čtyřiceti letech, je díky tomu šéfem jedné z jejích klinik. Vede gynekologicko-porodnické oddělení.

Šest let v misích ho však neposunulo jen medicínsky. Práce v poválečných zónách ho možná ještě více změnila lidsky. Ačkoli totiž každý den dělal, co mohl, a osm nebo deset měsíců v kuse prakticky neodložil vysílačku, viděl lidi, kterým nedokázal pomoci. Se smrtí se tam jako ženský lékař setkával daleko častěji, než byl do té doby z domovské nemocnice zvyklý.

V Česku totiž umírají dvě promile narozených dětí, ve Východním Timoru porod a první rok života nepřežije devět procent dětí. "Na misích jsem se musel naučit pokoře. Často jdete na samou dřeň života a vidíte, že medicína nestačí na všechno," popisuje Šimetka.

Právě na to se přitom v bohatých zemích často zapomíná. "V porodnictví se dnes má za to, že výsledkem těhotenství je zdravé, krásné, růžové miminko a šťastná maminka. Jiný výsledek se nepřijímá. Tak to však v přírodě samozřejmě nefunguje. Mnoho porodů se komplikuje a občas bohužel i někdo zemře. Tak to je, to jsou přírodní zákony," říká Šimetka, jeden z vůbec prvních Čechů, kteří kdy s Lékaři bez hranic vycestovali. Dnes jich už na mise jezdí pravidelně kolem stovky.

Jenže zatímco v rozvojových zemích jsou takové situace smutnou realitou, v západních důvodem k soudním sporům, což má podle Šimetky mnohdy až absurdní dopad.

"V mnoha zemích vyspělého světa začínají chybět porodníci. Lékaři totiž nejsou schopni platit pojistky a právníky, které kvůli velkému množství sporů potřebují. Za každým nepovedeným případem se hledá viník," popisuje situaci, která je běžná třeba ve Spojených státech.

Zdroj: www.ihned.cz