Na to nelze najít snadnou odpověď. Ve světě, kdy hospodářská situace hraje ústřední roli, je pozice lékaře nesnadná. Lékař musí být odborník, který si zachová lidský přístup a přitom dokáže spořit peníze z pojišťoven. Profesor Klaus Dörner ve své knížce Dobrý lékař konkrétně touto otázkou zabývá. Odpověď je podle něj nejednoznačná, každopádně dodává, že každý lékař o svém působení přemýšlí, a tak formuje své postoje i jednání.
Zajímavou kategorii bezesporu představují studenti medicíny. Ti jsou charakterističtí tím, že jsou plní ideálů, výdělek a jiné materiální výhody plynoucí z vykonávání medicíny jsou pro ně sekundární. Zajímavé je si vyslechnout názory studentů na konkrétní vlastnosti, kterými by měl dobrý lékař oplývat. Měl by být empatický, naslouchající a kompetentní.
Obraz ideálního lékaře se během let mění. Zjednodušeně se ale dá říci, že neustálou péči, na kterou mají pacienti nárok, jsou schopni zajistit především lékaři s delší profesní praxí. Začátečníci nastupují plni předsevzetí a ideálů, přesto se z nich často stanou vyhořelí cynici, kteří postupně rezignují na podrobnou anamnézu. Profesor Bernard Lown (kardiolog, nositel Nobelovy ceny) ve své knize „Ztracené umění léčby“ mimo jiné píše, že 75% diagnóz lze stanovit na základě dobré anamnézy, dalších 10% tělesnou prohlídkou.
Podle Klause Dörnera by měli mít lékaři neustále náskok ve vzdělání, které by měli posilovat. Přestože uznává, že dnešní doba je hektická a uspěchaná, tak to nepřijímá jako omluvu, správný lékař na sobě musí neustále pracovat.
Ale co pacienti, jak ti si představují dobrého lékaře? Podle studií Aqua – Institutu lidé chtějí doktory, kteří umí naslouchat a přitom dokáží svůj postoj jasně vysvětlit. Dále vyžadují brzké termíny a důvěrnost a to nejen při kontaktu se soukromými lékaři, ale i při střetu s nemocničními odborníky. Pro dnešní pacienty je charakteristické, že se chtějí spolupodílet na rozhodnutí. Aby takový systém mohl fungovat, musí být lékař schopný v komunikaci. I proto by měl být lékař schopen podat co nejpřesnější informace a to takovým způsobem, který by byl stravitelný pro běžného člověka.
Základní společenské představy o povolání lékaře jsou částečně ovlivněny ideálem křesťansko – humanitních hodnot. S časem však dochází ke změnám. Schöne Seifert upozorňuje, že společnost se často dovolává Hypokratovy přísahy, ačkoliv jí je její obsah neznámý. Jednoznačně má však svůj význam existence určitých přirozených zákonitostí, které usměrňují chování lékařů. Příkladem takového přirozeného zákona je například Ženevský slib světového lékařského svazu z roku 1948, upravující ústřední lékařské zásady ve vztahu k pacientům, jako lékařské tajemství, podání vysvětlení, diskrétnost, jednání ve prospěch pacienta, nesmí se nechat ovlivňovat pokyny třetích osob atd.
Je relativně lehké stát se lékařem, ale opravdovou výzvou je stát se dobrým lékařem. Není to jen znalost a odbornost, co činí lékaře dobrým lékařem. Ale na druhou stranu pouze lidskost bez znalosti je také nedostatečná. Za dobrého lékaře lze považovat člověka, který si uvědomuje své nedostatky, a proto neustále pracuje na zdokonalování a to jak profesní, tak i lidské stránky.
Autor: RNDr.Jan Hrubý a Marek Opočenský s využitím www.arzteblatt.de
RSS/Atom: