New England Journal of Medicine se tomuto důležitému tématu věnoval v minulém roce v článku Witholding Information from Patients – When Less is More (Ronald M. Epstein a spol.). Zde přinášíme několik klíčových myšlenek obsažených v článku.
Autoři úvodem zdůrazňují význam pravdivého a co nejúplnějšího sdělení zjištěných skutečností lékařem pacientovi nezbytné pro to, aby mohl se svojí nemocí aktivně bojovat. Toto je podstatou široce uznávaného etického principu autonomie. Zároveň je však potřeba další ze 4 základních principů a to princip beneficience, tj. kladného vztahu k pacientovi se snahou mu maximálně pomoci a hlavně princip non-maleficence, kdy je potřeba se vyhnout nejčastějším prohřeškům lékařů vůči pacientům.
A nyní se vraťme k otázce z našeho titulku. Existuje shoda na tom, že je etické nepodat úplnou informaci tehdy, pokud její příjemce nemá kognitivní kapacitu k jejímu pochopení nebo za okolností, kdy hrozí nebezpečí z prodlení (např. řešení ruptury aneuryzmatu hrudní aorty). Stejně tak, pokud pacient explicitně či implicitně (vyjádřeno tichem nebo opakovanou změnou tématu rozhovoru), vyjádří přání nebýt plně informován. V této poslední situaci je potřeba být opatrný tehdy, pokud existují pochybnosti ze strany pacienta nebo jeho rodiny o námi navrženém postupu.
Tyto situace se nejeví jako problém, ale problematická je tzv."šedá zóna“, tj. situace hraniční. Tehdy je potřeba mít vždy na mysli, co daná informace přinese pacientovi užitečného a jak omezit potenciální psychologické a emocionální škody, které sebou informace nese a zda pomůže v důležitém rozhodnutí a přinese porozumění dané situace?
Je nezbytné posuzovat nebezpečí zahlcení přemírou často velmi podrobných informací, jako např. nekonečného seznamu nežádoucích účinků konkrétního léku. Stejně tak podrobné vysvětlování náhodných záchytů nepodstatných nálezů (např. drobná cysta v játrech při sonografii) může „rozmělnit“ podstatnější informaci a odvést pozornost nepodstatným směrem. Čas je významný faktor a i zde je potřeba s ním šetřit i z hlediska schopnosti udržet koncentraci pacienta na konkrétní problém. V dnešní době je časový faktor i důležitým ekomickým faktorem, což může vést k zamlčení některých obtižně vysvětlitelných okolností.
Prognostický význam některých informací je malý, ale jejich emoční náboj může významně poškodit pacienta a jeho příbuzné. Článek v NEJM uvádí jako příklad nález ojedinělého blastu při pravidelné kontrole hematoonkologického pacienta v kompletní remisi.
Množství informací není vždy pro pacienta to nejdůležitější, spíše závisí na jeho vztahu k ošetřujícímu lékaři. Platí, že pokud pacient lékaři příliš nedůvěřuje, má tendenci si shromažďovat další a další informace.
Při svém rozhodování o rozsahu poskytnutých informací pacientovi musí lékař přihlédnout k osobnosti daného pacienta, jeho kognitivním schopnostem, hodnotám, které pacient uznává a přihlédnout k jeho přání ohledně rozsahu poskytovaných informací. Lékař tedy musí svým pacientům rozumět. Musí aktivně bojovat proti předsudkům, které si sám ani neuvědomuje. Crawley a spol. prokázali, že lékaři mají tendenci sdělovat méně černošským pacientům než bělochům a to bez ohledu na jejich vzdělání a ekonomický status.
Autoři článku na závěr radí následující: „pokud se pacient ptá, sdělte vše, co jej zajímá“, „pokud jako lékař máte špatný pocit a obavy ze „zamlčení“ určitých informací, tak rozhodnutí nesdělit určité informace přehodnoťte“, „pokud si nevíte rady, poraďte se s kolegou nebo s někým z blízkého okolí pacienta“.
Autor: MUDr. Martin Opočenský, Ph.D. s využitím NEJM
RSS/Atom: