Je schopno lidské oko posoudit ofsajd?

Tato otázka možná nezajímá všechny, ale pro ty co věnují svůj čas sledováním probíhajícího mistroství světa ve fotbale, určitě bezvýznamná není.  Zaujala i autory článku, který vyšel v roce 2004 v British Medical Journal. Na správném posouzení ofsajdu zaleží výsledek mnoha zápasů, v minulých dnech rozhodl o prohře favorizované Francie v utkání s Mexikem.

Co přesně říká pravidlo o postavení mimo hru nebo-li ofsajdu?

V internetové encyklopedii Wikipedii nalezneme tuto definici ofsajdové pozice: je to situace, kdy se některý hráč nachází na soupeřově polovině, blíže soupeřově brance než míč i než předposlední hráč soupeře. Taková situace sama o sobě není porušením pravidel, pokud se však hráč v ofsajdové pozici zapojí do hry ve chvíli, kdy se jeden z jeho spoluhráčů dotkne míče, jedná se o ofsajd. Za zapojení se do hry je považováno jakékoli zasahování do hry, ovlivňování soupeře nebo získávání výhody ze svého postavení. Toto pravidlo bylo včleněno do fotbalových pravidel již v roce 1866.

Nyní několik poznámek o fyziologii oka respektive o způsobu, jakým oko zaostří pozorovaný objekt a jak ho je schopno udržet ve svém zorném poli. Činí tak za pomoci tzv.sakadických pohybů (při sledování více objektů najednou),  konvergentních (sledování přibližujícího se předmětu) a divergentních (vzdalujícího objektu) pohybů, vestibulo-okulárního reflexu zajíšťujícího  fixaci daného předmětu při pohybu oka a na akomodaci, kdy se změnou konvexity čoček udržuje objekt na sítnici. Oko je schopno docílit toho, že sledovaný objekt se na sítnici příliš nehýbe (tzv. smooth pursuit). Všechny tyto děje jsou silně závislé na stavu pozornosti, denní době, věku a výrazně se zpomalují při únavě.

Aby bylo lidské oko schopno posoudit ofsajdovou situaci, musí být schopno ve stejném čase sledovat až 5 pohybujících se objektů (po dvou hráčích z každého týmu)  a zhodnotit jakou zaujímají navzájem polohu. Pokud se nenacházejí najednou v zorném poli, tak to není možné bez toho, aby rozhodčí pohnul hlavou a lokalizoval příslušné objekty nebo-li hráče pomocí sakadických pohybů oka. Ideální je situace, kdy se všichni hráči nacházejí v zorném poli, poté stačí na posouzení jejich vzájemné polohy (bez nutnosti akomodace )160 ms. Ve skutečnosti se však hráči pohybují, což vyžaduje akomodaci a další čas ( cca 640 ms pro objekty pohybující se směrem k rozhodčímu). Průměrná rychlost útočícího fotbalisty je 7,14 m/vt, což odpovídá času 14 vteřin na 100 m a hráč se v 100 ms pohne o 71 cm. Nejsložitější je posuzování situace, kdy se v okamžiku přihrávky nachází na hranici ofsajdu několik hráčů  a rozhoduje minimální vzdálenost.

Složitost posuzování je dána i rozsahem sledovaného území, vždyť plocha bránícího týmu, tj. polovina fotbalového hřiště, představuje 3200 m^2..

Autor článku Francisco Belda Maruenda (lékař-Španěl, což není překvapivé) uzavřel svůj článek konstatováním, že schopnost posuzovat správně ofsajdovou situaci ve chvíli, kdy se hodnotí postavení více hráčů na hřišti (4 a více) je mimo schopnost lidského oka a navrhuje tento problém řešit za pomocí moderní techniky umožňující zpomalení a opakování záběrů. Problémem však oproti dynamickému hokeji zůstává námitka, že chybující rozhodčí zvednuvší praporek  může ovlivnit aktivitu hráčů při pokračující hře a ti se na toto mohou později odvolávat.

Autor: MUDr. Martin Opočenský, Ph.D.