Přispívají sportovní nápoje k lepším výkonům sportovců?

Jedním z nejčtenějších příspěvků internetové verze British Medical Journal za poslední dobu se stal článek The truth about sports drinks. Autorka Deborah Cohen se soustředila na přínos sportovních nápojů na výkonnost sportovců a na vztah výrobců těchto nápojů a vědců, kteří hodně napomohli významnému vzestupu zájmu o tyto nápoje.

Ještě kolem roku 1970 byli maratónští běžci varováni před možným snížením výkonu při nadměrném požívání tekutin během závodu. Situace se ale měla brzy změnit. První nápoj určený pro sportovce namíchal v 60.letech nefrolog Robert Cade a nazval jej podle klubu amerického fotbalu The Gators Gatorade. Výrobce tohoto nápoje koupila v roce 2001 PepsiCo, na což pochopitelně zareagovala i Coca-Cola, která brzy představila svůj Powerade. V této oblasti se ovšem angažují i tradiční výrobci léků jako je GlaxoSmithKline (Lucozade) a Novartis (Isostar). Jedná se již především o obchodní artikl a to s ročním s obratem 1.6 miliardy v USA (rok 2009).

Co je na tomto obchodě možné považovat za zvláštní je snaha výrobců o zdůraznění vědecké povahy poznatků o důležitosti adekvátní náhrady tekutin a minerálů během sportovního výkonu. Výrobce Gatorade v interních materiálech svým prodejcům jako např. ve videu „Selling science“, se zaměřuje na vyzdvižení „vědeckosti“ svého výrobku.

GSK např. uvedlo, že její produkt Lucozade byl zkoumán ve více než 100 studiích. Tyto aktivity vedly až vytvoření Lucozade Sports Science Academy (LSSA) včetně webové stránky s vazbami na vedoucí univerzity, ale i na střediska vrcholového sportu. Oxfordské centrum of Evidence Based Medicine  však prohlásilo, že pouze 2.7% z hodnocených studií lze označit za vysoce kvalitní. GSK jako farmaceutická firma provozující marketing pomocí medicínských zástupců, tak podobným způsobem vytvořila síť reprezentantů navštěvujících sportovní a fitness centra. Podobný model vytvořil původní majitel Gatorade a založil Gatorade Sports Science Institute.

Profesor Tim Noakes z univerzity v Kapském městě prohlašuje, že průmysl k tomu, aby prodal více sportovních nápojů, musel přesvědčit spotřebitele, že jejich produkt ochrání před „onemocněním“ těsně navázaným na pohyb jako je např. běh. Tímto onemocněním má být dehydratace. Klíčovým se jeví snaha přesvědčit veřejnost, že pocit žízně je až příliš pozdním homeostatickým mechanismem ke korekci nedostatku tekutin. Přitom metaanalýza uveřejněná v British Journal of Sports Medicine (E.Goulet, 2011) prokázala, že výkonnost cyklistů není ovlivněna dehydratací vyvolanou cvičením (definovaná jako větší ztráta tekutin než 4% hmotnosti) a že pocit žízně je dostatečným impulzem k její korekci.

Ztrátu tekutin při intenzivním cvičení se dá stěží považovat za nemoc, skutečným problémem např. u maratonských běžců je problém hyponatremie spojený s cvičením. U maratónských běžců bylo popsáno 16 úmrtí v důsledku hyponatremie. Na jejím vzniku se naopak podílí nadměrný příjem tekutin a to bez ohledu na jejich složení (Almond, NEJM, 2005). Souboj se odehrává i mezi výrobci balené vody a producenty sportovních nápojů a to ne o nezbytnosti zvýšené konzumace tekutin, na tom se shodují, ale o tom, zda je nezbytné, aby obsahovala přídavné látky. TI první argumentují vysokým obsahem cukru (500 ml Gatorade Premium obsahuje 30 g cukrů – 1 kávová lžička jsou 4 g), druzí uvádějí, že sodík ve sportovních nápojích podporuje žízeň a zároveň poukazují na stimulační vliv glukózy na vstřebávání vody v tenkém střevu.

Existují tedy přesvědčivé důkazy o přínosu sportovních nápojů na výkonnost?

The European Food Safety Authority (EFSA), která se touto otázkou zabývala, toto téma uzavřela tím, že sportovní nápoje hydratují lépe než voda a pomáhají udržet výkonnost sportovců při zátěži. Tento závěr, však neplatí pro rekreační sportovce. EFSA přiznává, že základem jejího pozitivního hodnocení vlivu nápojů typu na hydrataci jsou závěry ke stejné problematice od American College of Sport´s Medicine (ACSM) z roku 2007. Tato organizace však v roce 1992 přijala dar 250 tis. dolarů od Gatorade. Stejná firma podpořila v roce 1996 guidelines od ACSM, mající 45 tisíc členů, ve kterých je doporučeno sportovcům „pít tolik, kolik se snese“.

Podstatná část článku v BMJ je věnována personálnímu propojení mezi členy výborů uvedených společností a výrobci sportovních nápojů a jednoznačnému propojení autorů článků ve významných časopisech se sportovně-medicínskou tématikou a firem vyrábějící sportovní nápoje. Rovněž velmi kriticky je zmiňován agresivní marketing těchto firem vůči dospívajícím školákům zaměřený na vzestup příjmu tekutin.

Autor: MUDr.Martin Opočenský, Ph.D., s využitím www.bmj.com