Recenze - Medicína v kontextu západního myšlení

Nejedná se o lehké čtení. Ale ti, kteří ve své každodenní praxi hledají vhodný příklad z medicínské historie pro řešení odborných problémů a i ti, kteří považují filozofický či spirituální základ v každodenní praxi za důležitý, nebudou mít z přečtené knížky špatný pocit. Editoři Lydie Fialová, Petr Kouba a Martin Špaček uspěli ve shromáždění příspěvků různých autorů, kdy zvláště v I. části byl úspěšně vysvětlen vývoj medicínského myšlení od antiky po současnost. Ve II.části je patrná snaha zasadit současnou medicínu do širšího historického a kulturního rámce s nalezením alternativy k čistě biologické orientaci, která dominuje současnému lékařskému vzdělávání.

V části mapující vývoj medicínského myšlení je mimo jiné připomenut fakt, že v dávných dobách byla nemoc vykládána mystikou a stejným způsobem se přistupovalo i k její léčbě. Tato tzv. spekulativní medicína si svoje postavení, i když malé, uhájila i v dobách, kdy začalo převažovat myšlení podložené empirií a posléze i vědeckým pozorováním. Jsou vysvětlena specifika medicínského myšlení v antice, arabském a židovském prostředí, raném křesťanství a v renesanci a také způsob, jak tato specifika ovlivňovala rozvoj i organizaci zdravotní péče (např. rozvoj nemocnic za 30 leté války a i jejich následnou přeměnu v technologická centra) a dále jsou vysvětleny příčiny postupného přesunu náročnější péče z domácího prostředí do nemocnic se všemi průvodnými klady i zápory. Vždy však zůstane pro praktikování medicíny nejpodstatnějším, jak interpretovat všechna přitékající data a přitom určit, co je pro konkrétního pacienta přínosné v diagnostice a jeho léčbě. Přes neustálou snahu o vytvoření rigidních schémat uvažování, bude vždy o úspěchu lékařovy praxe rozhodovat individuální posouzení konkrétního onemocnění včetně jeho sociálního a společenského kontextu.

A nyní myšlenky jednotlivých autorů:

Podle Alfreda I.Taubera, profesora hematologie řídícího na Bostonské univerzitě Centrum pro filozofii a dějiny vědy, který se zaměřuje na roli tzv. redukcionismu a positivismu na utváření přírodních věd, by "Jakákoliv filosofie medicíny měla zdůrazňovat potřeby jednotlivých pacientů a hodnoty spojené s péčí o tyto pacienty. Klinická věda nemůže uniknout své morální stránce."

Josef Kuře, vedoucí Ústavu lékařské etiky na Masarykově univerzitě v Brně, píše, že současná tzv. biomedicína, tedy propojení biologie a medicínských věd, přináší výrazně pozměněnou roli lékaře a pacienta i jejich vztahu, ale i výrazně modifikovanou podobu zdravotní péče. Ta propojením s biologií, moderními technologiemi a průmyslem zaznamenala významnou systémovou změnu.

Petr Kouba, působící v Centru pro teoretická studia při UK, kde se zabývá především filozofickou reflexí psychopatologické problematiky, připomněl důležitou skutečnost, kterou by si rovněž měli uvědomit naši pacienti, a to že „Člověk v moderním chápání neumírá proto, že onemocní, ale naopak může onemocnět, protože je smrtelný".

Marek Petrů, odborný asistent na katedře filozofie Filosofické fakulty UP v Olomoci, autor disertační práce o vlivu nových biotechnologií na sebepojetí člověka, zdůraznil ve svém příspěvku o jednotlivých módech lékařského myšlení (Magická medicína, archaická medicína, empirická medicína...) skutečnost, že věda je neoddělitelná od svého historického a sociálního kontextu a že vědy samy své základy často nevidí. Závěrem svého příspěvku konstatuje zdánlivě banální skutečnost: „Medicína zkrátka není jen vědou. Je především praxí".

Arthur Kleinman, profesor psychiatrie na Harvardské univerzitě a autor knih o rozdílném pojetí zdraví a nemoci v různých kulturách, se zmiňuje o tom, že současná medicína svým materialistickým přístupem nutí lékaře konstruovat nemoc jako narušení biologických procesů, které jsou objektem zkoumání a následné léčby a potom už nezbývá místo pro pacientův prožitek utrpení. Dnešní medicínu charakterizuje slovy byrokratická racionalita se svými pozitivními prvky, jako je zobecnitelnost, kvantifikace, předpověditelnost, účinnost a kontrola kvality. Omezením je potom „železná klec technické racionality, která nahradila vnímavost a citlivost".

Lydie Fialová, odborná asistentka Ústavu etiky 3.lékařské fakulty UK, se zabývá ve svém příspěvku odkazem předního českého filozofa Jana Patočky, který mimo jiné prohlásil: „ Smyslem života není vyhýbání se bolesti nebo nekonečné oddalování smrti, ale opravdovost".

A na závěr slova Václava Havla: „Naděje prostě není optimismus. Není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne".

Autor: MUDr. Martin Opočenský, Ph.D.