Jak jsou naplňována přání pacientů v terminálním stavu?

V zemích jako USA je legislativně zakotvena možnost rozhodnout se o charakteru a rozsahu péče v terminálním stavu, respektive předat  možnost rozhodovat pověřenému zástupci. Tato problematika, která se v poslední době začala řešit i u nás (viz. článek Právní a etické problémy u kriticky nemocných), postrádála zatím větší klinické studie. V našem prostředí  bude potřeba zahájit odborně vedenou debatu o zavedení institutu tzv. advance directives nebo-li  o předem vyjádřené vůli o rozsahu a charakteru  léčby na konci lidského života.

Mezery o tomto tématu pomáhá vyplnit nedávno zveřejněná práce M.Silveira a kol. v NEJM. Mají vůbec smysl podobná doporučení ohledně rozsahu péče v terminálním stavu, kdy často ztrácíme schopnost danou situaci posoudit? Je užitečné si najít osobu, které důvěřujeme a která vyplní naše „poslední" přání a hlavně bude vědět  jaká tato přání vlastně jsou?

V USA, kde již podobná legislativa existuje, včetně  precedentů, si však kladou oprávněnou otázku, zda umožnění tohoto institutu nepovede k odepření nezbytné a indikované péče. Podle statistik se až 70 %  starších dospělých žijících v komunitách (domovy důchodců ) vyjádřilo ohledně své terminální péče a tak se nepochybně jedná o významný jev.

Výše jmenovaná studie analyzovala data z Health and Retirement Study, která v letech 2000 až 2006 zpracovala výpovědi 3746 zmocněnců (nejčastěji blízkých příbuzných - dospělé děti, partneři) zemřelých pacientů.  Z tohoto počtu se 42,5%  dostalo do situace, kdy bylo potřeba učinit rozhodnutí o dalším postupu především medikamentózní léčby. Z toho počtu však až 70% bylo ve stavu neschopném přijmout rozhodnutí, i když  z udaného počtu 67,6% vyjádřilo již své přání v minulosti.

Podle provedeného výzkumu se 83,2% až 92,7% pacientů dočkalo rozsahu léčby podle svého přání a byli to především ti, kteří se rozhodli rozsah péče na konci svého života předem omezit. Naopak pouze 5 z 10 pacientům, kteří si předem vybrali plný rozsah péče, se jejich přání naplnilo. Ti, kteří svěřili svoji péči zmocněným zástupcům, o 28% častěji zemřeli mimo nemocnici a o 46% méně často se jim dostane plného rozsahu péče.

Při uvažování nad výše uvedenými výsledky je zřejmé, že až u ¼ pacientů dojde k situaci, kdy vzniká potřeba přijmout rozhodnutí o dalším postupu léčby v situaci, kdy toho dotčení nejsou schopni. Výsledky této studie svědčí pro to, že je účelné předem přijmout rozhodnutí ohledně svého terminálního stavu. Aby v této situaci viděli pacienti pro sebe přínos, je nezbytné umožnit zdravotním systémem vést o této otázce kvalifikovaný rozhovor a zajistit pro tento rozhovor  čas a prostor.

Autor: MUDr. Martin Opočenský s využitím New England Journal of Medicine