Svobodná volba nemocnice: realita nebo pouhé přání?

Touto otázkou se zabývá mnoho lékařů sloužících na ambulancích zejména ve velkých městech, kteří pacientům a jejich příbuzným neustále vysvětlují, že mají dvě volná lůžka pro nadcházející noc a proto jsou nuceni odeslat pacienta, jehož stav to umožňuje, dle „spádu". Přitom často i vedení jednotlivých zařízení přehlíží existenci tzv. uličníků, podle kterých je např. Praha rozdělena dle spádu do jednotlivých nemocnic a hrozí postihem svým zaměstnancům, kteří pravidlo dodržují. Často tak činí i Rychlá záchranná služba, pokud jí to umožňuje zdravotní stav pacienta.

Jak tento problém upravuje naše legislativa?

Oporou pacientů v jejich přesvědčení o naprosto svobodné volbě zdravotnického zařízení jsou ustanovení Listiny základních práv a svobod o právu na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění za podmínek upravených zákonem (článek 31). Dále Úmluva o biomedicíně ve své II. kapitole v článku 5 říká, mimo jiné, že jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možné provést za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.

Nejdůležitějším z pohledu pacienta se jeví zřejmě paragraf 11 zákona č. 48/1997 Sb. o veřejném zdravotním pojištění, který v odstavci 1 písmeno b) říká, že pacient má právo na výběr lékaře či jiného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení s výjimkou závodní zdravotní služby, které jsou ve smluvním vztahu k příslušné zdravotní pojišťovně. Ze zákona mají svobodnou volbu dále omezeny osoby ve výkonu trestu a vojáci v činné službě. Každý občan má tedy právo na svobodnou volbu lékaře omezenou na frekvenci 1x za 3 měsíce.

Naopak z pohledu zdravotnického zařízení je důležitý odstavec 1 stejného paragrafu 11, písmene b zákona č. 48/1997 Sb., který upravuje možnosti zdravotního zařízení odepřít přijetí neakutního pacienta odvoláním se na možné překročení únosného pracovního zatížení lékaře do míry, kdy by nebyl schopen zajistit kvalitní péči o tohoto a ostatní pojištěnce, které má ve své péči. Míru únosného pracovního zatížení posuzuje sám lékař. Dalším omezením je přílišná vzdálenost trvalého bydliště při volbě praktického lékaře.

V případě neodkladné péče, podle konce tohoto paragrafu, nemůže zdravotnické zařízení odmítnout pacienta ze stanoveného spádového území a každé odmítnutí převzetí pojištěnce do péče musí být lékařem pojištěnci písemně potvrzeno. Pojem spádové území vymezuje paragraf 33 zákona č.245/2006 Sb. o neziskových ústavních zdravotnických zařízeních v odstavci 3 a vyhláška č. 242/1991 Sb. V odstavci 1 stejného paragrafu 33 zákona č. 245/2006 Sb. je definován způsob určení spádového území pro jednotlivá zdravotnická zařízení.

Z výše uvedeného vyplývá, že pokud se pacient např. u RZS dožaduje transportu do konkrétního ZZ, tak by měla respektovat jeho přání a to i přes riziko, že toto pracoviště s odkazem na přetíženost odmítne pacienta přijmout (paragraf 11 odstavec b zákona č. 48/1997 Sb.). Toto ustanovení je však dále upřesněno paragrafem 33 odstavce 5 zákona č.245/2006 Sb. o povinnosti zajistit zdravotní péči veřejným zdravotnickým zařízením ve spádovém území (tj. zajistit dostatečnou lůžkovou kapacitu).

Na závěr je třeba zmínit několik otázek, které by při absolutním dodržování svobodné volby nemocničního zařízení, bylo nutno vyřešit. Nehrozí absolutní paralyzování často super specializovaných pracovišť typu IKEM, UHK, Nemocnice Na Homolce tzv. „běžnou" péčí ? Důsledné dodržování svobodné volby ze strany pacienty by mohlo vést k narušení funkčnosti RZS a přednemocniční péče ( pokud by si pacient přál za každou cenu převoz z okresní nemocnice do 200 km vzdálené fakultní nemocnice), uvědomil si toto zákonodárce? Proč stávající systém úhrad nemocniční péče většinou paušálními platbami percentuálně navýšenými z plateb předešlého roku (při dodržení z loňska odvozených počtů ošetřených pacientů) vlastně zohleďnuje systém spádovosti a nemotivuje k léčení dalších pacientů?

Autor: MUDr. Martin Opočenský