Univerzitní kliniky: Jak zabránit syndromu „vyhoření“

Nikde není syndrom vyhoření tak častý jako v univerzitních klinikách. Rovněž na klinice Mayo je tento syndrom velice dobře znám, tamní lékaři jsou totiž obzvlášť ctižádostiví a tráví mnoho času přípravou publikací v odborném tisku (Archives of Internal Medicine, NEJM, BMJ....). Překážky v kariérním žebříčku vedou rychle k frustraci z povolání a k vyhoření.

Z ankety provedené internistou Tait Shanafeltem mezi 556 kolegy, z nichž 465 odeslalo dotazník zpět, vyplývá, že každý třetí lékař z kliniky Mayo naplnil příznaky tzv. Maslach kritéria (syndrom vyhoření), které sebou nese stopy emocionálního vyčerpání, odosobnění a pocit redukované výkonnosti.

Tento stav ohrožuje nejen zdraví postižených lékařů a jejich pacientů, protože při vyhoření podléhají prokazatelně častěji chybám. Rovněž ekonomické škody jsou značné, společenské náklady na náhradu plně vyškoleného lékaře činí totiž podle údaje vydavatele Marka Linzera z Wisconsinské univerzity v Madisonu okolo čtvrt milionu amerických dolarů (Archives of Internal Medicine 2009, 169: 927-926).

Příčiny profesního vyhoření byly dosud spatřovány především v dlouhé pracovní době lékařů, nedostatku autonomie v mega-klinikách v USA, častých nervy drásajících žalobách pacientů a ve velmi težkém skloubení práce a soukromého života.

 
Shanafeltova anketa odkrývá další aspekt, který by měl hrát roli i na ostatních klinikách, a to fakt, že ti lékaři, kterým se nepodaří v náročných podmínkách provozu na klinice zajistit si volný prostor pro akademickou kariéru, trpí syndromem vyhoření obzvláště často.

Lékaři věnující se více než z 20% času činnosti, kterou považují za nejdůležitější, trpí syndromem vyhoření z 30%. U lékařů, kteří našli na svoji akademickou činnost méně času, to je 54%. Příliš málo času pro vlastní kariéru bylo nejdůležitějším rizikovým faktorem pro vyhoření a při stáří přes 55 let druhou nejdůležitější motivací pro zamýšlenou výpověď.

Shanafelt z toho vyvozuje požadavek, aby lékaři v univerzitních klinikách měli minimálně jeden den v týdnu prostor pro svoji akademickou činnost. Centrům, které toto svým lékařům umožní, by totiž ubylo starostí z předčasné ztráty zkušených akademických pracovníků.

Přeložil: Dr.Jan Hrubý s využitím Aerzteblatt.de