Je britský systém zdravotní péče opravdu tak špatný?

V minulých týdnech se britská National Health Service (NHS) často označovala i v našem tisku za příklad neuspokojivě fungujícího systému. Je tomu opravdu tak? Člověka pocházejícího z naší, tak silně polarizované společnosti, potom překvapí, když v proslovu šéfa opoziční britské konzervativní strany Davida Camerona zazní slova o tom, že je hrdý na systém, kdy člověk s nemocným dítětem v náručí nemusí na pohotovosti přemýšlet o tom, zda si sebou nezapomněl vzít kreditní kartu.

Britský systém placený přímo z daní je ve chvíli čerpání péče bezplatný. Vláda rozhoduje výši úhrad, vede jednání o platech 1,4 miliónů zaměstnanců NHS, reguluje dostupnost nákladných technologií přes National Institute for Health and Clinical Excellence (NICE). Při nástupu labouristů k moci v roce 1997 byl podíl na výdajích za zdravotní péči 6,6% HDP (v USA tehdy 13,4%), výraznými investicemi do systému vzrostl podíl výdajů na zdravotnictví na 8,4% v roce 2007 (v USA 16%), což znamenalo faktické zdvojnásobení výdajů ze 75 mld dolarů na 159 mld dolarů ročně. V hodnocení faktického výsledku dosaženého z vložených prostředků se hodnocení rozcházejí, určitě se zkrátily čekací doby na vyšetření a zlepšila se obecná spokojenost s NHS, ale např. britská Audit Office vyjádřila pochybnosti o efektivitě vynaložených prostředků.

V USA jsou za jednu z hlavních příčin obrovských výdajů na zdravotní péči označováni specialisté, kteří jsou známí svojí oblibou v užívání vyspělých medicínských technologií a nových léčebných přístupů. Za jakýsi „poklad" britského zdravotnictví jsou naopak označování praktičtí lékaři (GP - general practitioner), kteří jsou schopni vyřešit až 86% zdravotních potřeb společnosti, jsou schopni celistvého pohledu na pacienta, věnují se hodně prevenci a hrají roli tzv. „gatekeepers". GP jsou svými pacienty velice oceňováni, což jim vytváří prostor proto, aby nesli na svých bedrech riziko spojené s diagnostikou onemocnění bez generování neúčelných procedur, hospitalizací či preskripce léčiv. V roce 1952, v počátcích NHS bylo jejich postavení srovnatelné se současným postavením GP v USA. Konstituování oboru a založení Royal College of General Practitioners se stalo v roce 1952 základem tohoto systému.

Druhým pozitivem britského systému je konstituování již dříve zmíněného NICE. Původním cílem bylo omezit regionální rozdíly v kvalitě poskytované péče. Dalším jejím úkolem, podstatně kontroverznějším, bylo zvažovat aplikace nových technologií a přijetí nových léčebných metod, což vedlo k nejpodstatnější otázce o efektivitě vynakládaných prostředků („value for money") v eticky vrcholně citlivém prostředí poskytování zdravotní péče. Metodiky posuzování NICE jsou všeobecně uznávány jako logické a transparentní a na jejich tvorbě se podílejí experti, zdravotnický průmysl i pacienti. Hodně se pracuje s pojmy jako QUALY (quality-adjusted life-year ), kvantifikující cenu za rok „kvalitního" života.

Na závěr v bodech fakta o systému GP ve Velké Británii:
- je zde více GP než konzultantů ve všech ostatních specializacích
- GP provedou 250 miliónů konzultací ročně, 15% populace navštěvuje GP ve 14 denních
  intervalech, národní průměr jsou 4 konzultace za rok, děti 0-5 let a senioři nad 75 let 7x ročně
- k nemocničním specialistům je odesláno 14% populace, z toho polovina na rutinní chirurgické
  zákroky, na 100 konzultací odpovídá cca 5 odeslání do nemocnice
- 90% všech onemocnění jako jsou asthma, hyperlipidemie, deprese, hypertenze a infekce jsou
  řešeny ambulantně GP
- veřejnost dlouhodobě lépe hodnotí péči svých GP než péči poskytovanou v nemocnicích
- celoroční péče GP o jednoho pacienta vyjde levněji než jeden den v nemocnici


Autor: MUDr.Martin Opočenský s využitím NEJM