V rámci semináře, nedávno pořádaného Českou společností pro aterosklerózu za podpory společnosti Sandoz v Benediktinském opatství Pany Marie a sv. Jeronýma, zazněla stejnojmenná přednáška se zajímavým a aktuálním obsahem od JUDr. Petra Šusteka z Ústavu zdravotnického práva Právnické fakulty UK.
Ten hned v úvodu definoval „nejrizikovější oblasti“ a ty posléze podrobněji rozebral. Jednak se jedná o nesprávný tzv. non lege artis postup, chybu v diagnóze, špatně nastavené procesy (např. založení závažného výsledku bez vědomí lékaře), o chyby v dokumentaci, problematiku informovaného postupu a nakonec i ochranu osobních údajů. Přináším zde některé z myšlenek, které na semináři zazněly.
Od letošního roku nový zákon o zdravotních službách definoval lege artis postup, neboli postup s náležitou odbornou úrovní. Tím se rozumí postup zdravotníka podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování autonomie a individuálních potřeb pacienta a to s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Protože platí, že soud zná právo a ne medicínu, klíčová je role soudního znalce. Chyba v diagnóze je politováníhodná, ale jak uvedl Dr. Šustek „lékař odpovídá za správnost provedení a ne tolik za výsledek“. Diagnóza je v podstatě lékařský názor, ale lékař musí využít všech dostupných metod a postupů k jejímu určení, které má v dané chvíli k dispozici. Jejich nevyužití (nenatočení EKG při jeho dostupnosti za okolnosti řešení původu bolesti na hrudi) lze označit za nedbalost. Postup je hodnocen tzv. „ex ante“ – tj. na základě informací, které jsou v tuto chvíli k dispozici.
Klíčové je v tomto případě, aby pacient byl informován kvalifikovaně. Potom se řeší primárně tzv. otázka příčinné souvislosti: „rozhodl by se pacient jinak, pokud by o konkrétní skutečnosti věděl?“ Je potřeba pacientovi předestřít možné alternativy a to s ohledem na konkrétní podmínky. Platí však institut tzv. krajní nouze – při absenci vhodného vybavení a při vážném aktuálním klinickém stavu se postupuje podle aktuálně dostupných možností.
JUDr. Šustek zdůraznil význam paragrafu 13 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění (č.48/1997 Sb.), který definuje nárok pojištěnce na zdravotní služby, což se čím dále více stává předmětem soudních sporů (např. otázka biologické léčby atd.) Tyto zdravotní služby mají zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav, respektive zmírnit jeho utrpení. Jejich použití má odpovídat zdravotnímu stavu pacienta a účelu, jehož má být jimi dosaženo, jsou bezpečné, v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a zároveň existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování. Tento paragraf může být účinně zúžen např. indikačním omezením konkrétního léku podle SUKL.
Otázka vedení zdravotnické dokumentace získala novou legislativou nové významné právní rozměry např. s jejím „otevřením“ vůči veřejnosti. Na každý udávaný a zaznamenaný příznak pacienta je třeba zaznamenat konkrétní řešení a vysvětlení. Dále je důležité zaznamenat i to, zda jsme náležitě zkontrolovali pacienta s ohledem na možný vznik komplikací, na jejichž výskyt jsme ho předtím informovali v informovaném postupu.
Závěrem odpověděl JUDr. Šustek na otázku, kterou nastínil v úvodu přednášky. Existuje odpovědnost trestněprávní a občanskoprávní. Nárok pacienta na náhradu vzniká tehdy, pokud byl potvrzen vznik škody danému pacientovi a to v důsledku postupu non lege artis.
Autor: MUDr.Martin Opočenský,Ph.D.
RSS/Atom: