Postgraduální lékařské vzdělávání v Evropě

V minulých dnech přinesl britský British Medical Journal přehlednou analýzu postgraduálního lékařského vzdělávání v zemích Evropské Unie, v článku Maintaining the competence of Europe´s workforce. Faktem je, že se způsoby vzdělávání v jednotlivých zemích poměrně výrazně liší a to v situaci, kdy je evropskou legislativou zakotvena povinnost o vzájemném uznávání platnosti lékařských diplomů v jednotlivých zemích.Tato situace je neuspokojivá, ale existuje snaha ji řešit. V Evropské Unii se tak s oblibou činí prostřednictvím nové instituce s dlouhým názvem The European Accreditation Council for Continuing Medical Education (EACCME).

Jak se navzájem evropské postgraduální systémy liší?

Velmi překvapivě zní českým uším skutečnost, že zdaleka není toto vzdělávání povinné ve všech zemích. Jak by potom mohl někomu vadit náš osvědčený starý dvojstupňový systém? Při jeho nedávném složitém a neúspěšném přeorganizovávání jsme byli přesvědčováni o nezbytnosti tohoto procesu. Z 26 zemí EU má 9 zemí nepovinný systém postgraduálního vzdělávání (Belgie, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Lucembursko, Portughalsko, Švédsko, Španělsko, Turecko). Zvláštností je povinnost vzdělávání pouze u specialistů (Holandsko) nebo u specialistů a praktických lékařů financovaných systémem veřejného zdravotního pojištění (Německo) nebo naopak pouze u praktických lékařů (Norsko). Deset zemí vyžaduje formu obnovování lékařského vzdělávání s tzv. peer review kontrolou celého procesu ( Francie, Holandsko...).

Jednotlivé země se liší v tom, kdo celý proces řídí. Ve většině zemí (13) řídí postgraduální proces samosprávné lékařské asociace, v 5 zemích státní orgány ( Itálie, Velká Británie, Bulharsko,Česká republika) a v dalších 5 nezávislý úřad ( Slovensko, Chorvatsko, Švédsko), v Belgii i ve Finsku řídí další vzdělávání lékařů dokonce zdravotní pojišťovna.

Pouze v 8 zemích má neúčast v postgraduálním procesu pro lékaře konkrétní důsledky: v Chorvatsku (zákaz činnosti), v Německu (snížení úhrad od zdravotních pojišťoven, po 2 letech odebrání licence), v Maďarsku (komisionální přezkoušení), v Holandsku (vyškrnutí ze seznamu lékařů), v Rumunsku (omezení činnosti), ve Velké Británii (nutnost dohledu nad tímto lékařem). Naopak v Belgii a v Norsku je účast v postgraduálním vzdělávání odměňována.

Účinnost povinného postgraduálního vzdělávání na zkvalitnění poskytované péče, ačkoli se zdá na první pohled evidentní, však nebyla zatím potvrzena v praxi. Zejména skupinová výuka sice zvyšuje stupeň znalostí lékařů ale bez jednoznačného zkvalitnění klinické praxe. Pouze v případě, že jsou do výuky doplněny interaktivní prvky, dochází ke zvýšení účinnosti výuky. Nadějí do budoucna se jeví on-line vzdělávání, v roce 2008 se tímto způsobem vzdělávalo v USA 6,9 až 9,8% lékařů a do 7 let se odhaduje nárůst on-line postgraduálního vzdělávání až na 50%.

Závěrem lze konstatovat, že náš systém postgraduálního vzdělávání zvláště ze strany státu je značně direktivní a působí dojmem, že jeho cílem je kromě vzdělávání lékařů i zachování raison d´etre pro naše četné akademické funkcionáře a úředníky ministerstva.

Autor: MUDr.Martin Opočenský, Ph.D.