Poplatky u lékaře budou po šesti letech bezproblémového fungování minulostí. Sněmovna je v pátek s výjimkou necelé stovky za využití pohotovosti zrušila, levicový Senát zákon podpoří a prezident Zeman je také přesvědčen, že bez poplatků bude líp. Na jednoduchou otázku "Proč?" však pořád chybí uspokojivá odpověď. Přestože ministr zdravotnictvíSvatopluk Němeček (ČSSD) tvrdí: "Poplatky zpočátku regulovaly počet lidí ulékaře, ale poté se vše vrátilo ke starým číslům a regulační efekt se vytratil." Pravda je, jak to bývá, složitější. A to nejen proto, že počet návštěv ulékaře v průměru poklesl o čtvrtinu.
Regulační poplatky za návštěvu u lékaře či za recept měly od počátku širší funkci. Pravicová vládní koalice, která za ministra Tomáše Julínka zákon prosadila, použila z politických důvodů relativně neutrální slovo "regulační", přestože hlavní efekt měl být psychologický či symbolický. Hned první rok se vybralo pět miliard korun - a tak pět miliard ušetřily pojišťovny -, důležitější ale bylo, že lidé začali jinak přemýšlet o svém vztahu kezdravotnickému systému. Začali počítat, viděli vyúčtování svého pobytu v nemocnici, uvědomovali si, že se kromě svého pojištění dál nepřímo podílejí na své léčbě.
Mělo to vážné důvody. Česká republika patří dlouhodobě mezi země s nejnižším spolupodílem pacientů na zdravotnictví (mimo pojištění). Soukromé peníze naplňují zdravotní systém z 16 procent: nižší podíl mají v Evropě už jen v Dánsku. Nízkou spoluúčast kolem osmnácti devatenácti procent vykazuje Británie, Švédsko a Island. Ale i v Británii se platí za recept (6,50 libry) a i ve Švédsku si pacienti připlácejí 80 švédských korun za pobyt v nemocnici.
Nejvíce si občané v EU platí v Maďarsku a Portugalsku, kde podíl soukromých peněz na systému činí 35 procent. V takovém Německu, které pro mnoho Čechů dál platí za referenční zemi blahobytu, si lidé platí čtvrtletní desetieurové paušály u praktiků, 10 eur dají i za den v nemocnici (není-li jejich pobyt delší než měsíc, pak už neplatí nic).
Zdravotní poplatky měly podle plánu Topolánkovy i Nečasovy vlády zvednout podíl soukromých peněz na zdravotním systému na 22 procent. Je jasné, že se tak nestane. A je také jasné, že vláda bude muset tento propad zaplatit ze státního. Včetně refundací nemocnicím za zrušení, respektive neobnovení plateb za pobyt v nemocnici, které jen letos vyjdou na dvě, příští rok na čtyři miliardy korun. Náhrady praktickým lékařům budou také miliardové. Vláda jim náhradu slíbila a sami lékaři už na začátku roku v dopise poslancům jasně psali: "V současné době jde o významnou součást tržeb našich ambulancí. Průměrně jde o tržbu 120 tisíc korun ročně, tedy šest až sedm procent základního příjmu. U některých z nás může jít až o 200 tisíc korun ročně."
Pokud vláda lékařům dorovná uvedené propady tržeb (u lékárníků to chce udělat jen do výše 40procent) a totéž udělají zřizovatelé nemocnic, zvýší se o několik miliard výrazně výdaje veřejných rozpočtů. Vláda se zbavuje zdrojů, které občané po překonání počáteční averze nepovažují za zatěžující a jsou pro ně spíše bagatelní, zbytné. Propad dorovná z momentálního krátkodobého růstu, přitom ale není ochotna výdaje na zdravotnictví dál zvyšovat, protože by to znamenalo zvýšit daně. Nemá to logiku, zejména ne v kontextu všech výdajů na zdravotnictví, které jsou v ČR ve srovnání s vyspělými zeměmi nízké. Celkové výdaje na zdravotnictví tvoří v ČR jen necelých osmprocent HDP, průměr v Evropě je o dvě procenta vyšší.
Zrušení poplatků tedy není vedeno ani hlubší ekonomickou úvahou, není ani součástí připravované celkové změny financování zdravotnickéhosystému. Jediný důvod je politický: populistické gesto vůči občanům, kteří už paradoxně poplatky u lékaře dávno překousli jako poznanou nutnost.
Šest let s poplatky nemělo z hlediska makroekonomie tak zásadní efekt a jejich zrušení lze nějak provizorně zažehlit. Psychologické škody ale odstranit jen tak nepůjde. Těžko znovu někoho později přesvědčovat, že bez minimální spoluúčasti není možné zdravotní systém dlouhodobě udržet. A nějaká taková reforma, podobně jako u důchodů, dříve či později přijít musí.
Soukromé výdaje na zdravotnictví
Nejvyšší soukromé výdaje ve zdravotnictví má tradičně USA: 52,2procenta. Američané také dávají na zdravotnictví nejvyšší částku v poměru k HDP. Vybrané evropské země jsou na tom ve spoluúčasti následovně:
| Maďarsko | 38,1 %; |
Portugalsko 37,4 %;
| Švýcarsko | 34,2 %; |
| Polsko | 34,0%; |
| Švédsko | 18,8 %; |
| Lucembursko | 17,5 %; |
Česká republika 16,3 %;
| Dánsko | 14,8% (údaje za rok 2012) |
7,5% HDP
činí celkové výdaje na zdravotnictví v České republice. Toto číslo se dlouhodobě příliš nemění, zatímco ve vyspělých evropských státech tvoří podíl výdajů na zdravotnictví už více než 10 procent celkového ekonomického výkonu země, to vše v přepočtu na hlavu a paritu kupní síly. Na Evropana tedy připadne na zdravotní péči v průměru o několik tisíc eur více než v Česku.
Zdroj: OECDAUTOR: Petr Fischer
AUTOR-WEB: www.ihned.cz/autori
Zdroj: www.ihned.cz
RSS/Atom: