Zdravotnictví na Novém Zélandu - možné poučení pro nás

Podobně jako v jiných zemích světa jsou i na Novém Zélandu zdravotní výdaje nejdynamičtější položkou ve veřejném rozpočtu a i zde hrozí, že se dostanou mimo kontrolu. Stávajícím tempem, kdy růst zdravotních výdajů překračuje od roku 2001 růst HDP zhruba dvojnásobně, by se podíl zdravotních výdajů na HDP v roce 2050 zvojnásobil a byl by financovatelný pouze za cenu růstu kumulativního druhu dluhu veřejných financí na 80% HDP.

V minulém období zde proběhla reforma primární a nemocniční péče. Vydané prostředky na zdravotní péči byly navíc převážně použity na růst příjmů zdravotníků a přitom nedošlo k souběžnému navýšení poskytovaných zdravotních služeb a dokonce se začaly prodlužovat čekací doby na operace atd.

Aby byla zdravotní péče financovatelná, jsou reformní snahy nutné i v zemi, kde se systém zdá na první pohled efektivní. Protože pokud srovnáváme v rámci zemí OECD výšku výdajů na zdravotní péči a kvalitu zdravotnictví, tak např. zjistíme, že Nový Zéland vydává cca 2000 USD na obyvatele a rok a přitom má srovnatelnou dobu dožití s Rakouskem a jeho výdaji na zdravotní péči 3700 USD na obyvatele a rok.

V roce 2001 proběhla reforma nemocniční péče, kdy byly nemocnice sdruženy do 21 tzv.District Health Boards (DHB- Oblastní zdravotní odbory), které řídí veřejné nemocnice a zároveň od nich nakupují zdravotní služby. Omezení důrazu na zisk bylo přijato pozitivně jak veřejností, tak zdravotníky, ale vedlo k omezení konkurence ze strany privátní sféry (DHB nakupuje péči od svých zařízení) a následně snížení efektivity. Významným způsobem do tohoto procesu zasahuje i Ministerstvo zdravotnictví, které tak omezuje možnost DHB reagovat flexibilně na regionální podmínky. Dalším krokem by mělo být institucionální oddělení nemocnic od svých plátců, tj. DHB, což by mělo zvýšit efektivitu celého procesu.

Reforma primární péče měla za cíl omezit rozdíly v úrovni poskytované zdravotní péče mezi jednotlivými sociálními skupinami, zvláště původním Maurským etnikem. Byla zavedena kapitační platba za pacienta a založeny tzv. Primary HealtH Organisations (PHMOs), které se však posléze ukázaly jako jakýsi potenciálně komplikující prvek celého procesu poskytování péče, neboť často představují pouze přídatný byrokratický prvek, místo toho aby sloužily jako koordinátoři primární péče.

Na Novém Zélandu je poměrně běžné komerční připojištění, které je nejčastěji používané pro platby nepokryté zdravotním pojištěním, jako je „uspíšení " v pořadí čekání na operaci nebo na pokrytí spoluúčasti v primární péči. U té však došlo v poslední době k podstatnému zmenšení rozsahu, a tak i význam připojištění poklesl. Jako problematické lze označit tzv. Accident Compensation Corporation, jakési národní havarijní pojištění, které se jeví, při nedostatku soutěže privátního sektoru, v pokrývání vzniklých škod jako neefektivní.

Dalším hrozícím nebezpečím pro novozélandské zdravotnictví je odchod kvalifikované pracovní síly, tj. lékařů a sester, do zahraničí. Důsledkem je, že polovina lékařů a sester na Novém Zélandu jsou imigranti. Demografické složení je navíc hrozbou, že situaci nadále zhorší, proto je nutné navýšit počty studentů medicíny. Rozpočet nedovoluje místnímu zdravotnictví poskytnout srovnatelné platové ohodnocení zejména specialistům.

Střední délka života mužů na Novém Zélandu je cca 78 let a žen 82 let.

MUDr. Martin Opočenský s využitím www.oecd.org